Černý rytíř

V těsné blízkosti hradu Kokořína prý jezdívá za měsíčních nocí tajemný jezdec. Kdo se zdrží dlouho do noci v lese, uslyší z čista jasna dusot koňských kopyt. Také je prý cítit závan větru, jak okolo jezdec projel a pach koňského potu. Jen výjimečně se jezdec lidem také zjeví. Pokud se tak stane, je to z velmi vážného důvodu. Ještě jedna pověst vypravuje o tajemném jezdci. O Černém rytíři.

Hrad Kokořín byl postavený někdy v patnáctém století k ochraně staré obchodní stezky, která vedla po obou stranách Kokořínského Dolu. Kdysi dávno, snad ještě někdy před naším letopočtem, tuto funkci zastávalo mohutné hradiště, postavené na skalním ostrovu. Dnes nese název Hradsko. První hrad stával právě proti Hradsku a byl skoro celý vytesaný do skály. Zbylo po něm jen pár skalních komůrek ve strmé skále, zarostlé býlím a stromy a základy kamenné věže. Tohle půvabné místo najdete na mapě pod názvem Staráky. Nyní ale už něco o zmiňovaném rytíři.

      Ve Starákách žil krutý rytíř, který se živil nečestným způsobem. Loupežemi. Do kraje vyjížděl na černém koni v černém brnění a černém plášti, na hlavě mu vlál černý chochol. Nikdo nikdy nespatřil jeho tvář. Kdo se s ním střetl, zaplatil za setkání životem. Rytíř všechny svědky bez milosti zabíjel.

      Marně se lidé dohadovali, kdo tajemný jezdec je a kde přebývá. Nikoho nenapadlo hledat tajemného rytíře ve zříceninách Staráků. Jen občas někdo z dálky zahlédl rytířovu černou siluetu, jak projíždí krajinou, nebo se žene při okraji strmých skal. To se pak lidé v hrůze křižovali a utíkali do úkrytů. Děsili se ze setkání s ním. Pro svou oblibu v černé barvě i pro jeho temné skutky mu lidé začali říkat Černý rytíř.

  Léta Černý rytíř týral kraj. Páchal jedno zlo za druhým a nikdo se mu neodvážil postavit. Nadarmo se ale neříká, že se chodí se džbánem tak dlouho pro vodu, až se ucho utrhne. Konec rytíři přichystala nakonec jeho vlastní služka a hospodyně.

      Jakéhosi dne, přivlekl do svého nevlídného skalního obydlí rytíř děvče. Spanilé, ale polomrtvé hrůzou a strachy. Doposud každého, koho potkal, proklál kopím, nebo zabil mečem. Tentokrát pro jiskřičku soucitu, která v jeho černé duši snad někde doutnala, tak neučinil a děvče ušetřil. Přivezl jí na hrad, shodil se sedla a křikl na hospodyni:

„Postarej se o ní! A dobře ji hlídej!“ A zase odjel.

Hospodyně byla stará a už unavená žena. Byla proto ráda, že bude mít společnici. Však pobývat v tak nehostinných místech po celý rok sama, nebo s člověkem, jako byl rytíř, nebyl žádný med.

      Děvče bylo milé i pracovité a tak se obě ženy brzy spřátelily. Připravovaly pro rytíře jídlo, praly, staraly se o koně i o celou skrovnou rytířovu domácnost. Čas od času chodila stařena do kraje převlečená za kořenářku. Nakoupit zásoby a vyzvědět, co se o Černém rytíři po okolí povídá. Někdy také vzala koš s prádlem a šla s ním dolů se skal k řece. Zpod sukně vyndala veliký zubatý klíč, otevřela malou boční branku v hradbách a rychle proklouzla ven. Pak za sebou zase pečlivě zamkla. Děvčeti ani jednou nedovolila byť jen na krok vyjít ven před skalní pevnost. Bála se zloby Černého rytíře. Bez milosti by jí krutým způsobem připravil o život.

      Jednou v podvečer přijel po několika dnech rytíř opět na hrad. Rozvalil se u dubového stolu na lavici a nechal se ženami obsluhovat. Přitom nešetřil obhroublými poznámkami na adresu mladší. Po jídle si poručil veliký cínový pohár vína a pil. Víno po chvíli udělalo své. Rytíř začal bouchat pěstí do stolu, zpívat a pokřikovat na ženy:

„Hej, ty! Pojď sem! Neslyšelas?“, poručil

„Co civíš? Nerozumíš? No, ty, přece! Starou babu nechci! Hahahaha.“ Rozchechtal se rytíř a vychrstnul staré hospodyni zbytek vína z konvice rovnou do tváře. Potom se znovu obrátil na děvče, majetnicky ukázal prstem vedle sebe a znovu poručil:

„Hej, děvče! Pojď ke mně! Líbíš se mi. Chci tě, budeš mou milenkou.“

A hned vstává a chce děvče obejmout a přitáhnout k sobě. Jenže po víně, jak známo, se točí hlava. A ani děvče nečekalo na rytířovy projevy přízně. Nýbrž uskočilo, rytíř zavrávoral, klopýtl a spadl na zem. Bylo zle.

      Zvedl se, oči podlité krví. „To sis dovolila, maličká, příliš. Za to mi zaplatíš!“ Říkal jeho pohled. Ruka se třese a hledá u boku meč. „Uááá!“, vykřikl najednou a ohnal se zbraní po děvčeti. To stačilo v poslední chvíli uskočit stranou, ale to se po něm rytíř už znovu žene. Ještě štěstí, že před tím hodně vypil. Jeho krok je nejistý a vrávoravý. Už, už děvče zase dohání, ale ona je jako lasička. Jen pár vlasů mu zbylo po ní v dlani. Chvíli tak honička pokračuje. Děvče utíká, ale rozzuřený rytíř ji v těsných prostorách hradu pokaždé dožene. Je to marné utíkání. Dívka se nemá kam schovat a je jen otázkou času, kdy rytíři podlehne.

      Když to tak chvíli trvalo, přitočila se najednou k děvčeti stařena a rychle mu podala klíč od branky. Skok do strany, cvak! Klíček se otočil v zámku a děvče stojí za zdí. Přirazit dveře, cvak! – na poslední chvíli! Rytíř marně bije mečem do okovaných vrátek. Ty nepovolily. Jenže se nehodlá vzdát. „Vysuň, babo, most! Dělej! A nepřej si mě, až se vrátím!“ Zařval a už se drápe na vraníka.

Zapomněl jsem vám povědět, že rytíř vyjížděl na své loupeže do kraje po koženém mostě, který musela stařena vždy vytáhnout pomocí rumpálu až na druhou stranu údolí.

„Rychleji! Nebo ti mám snad pomoci bičem!?“, křičí na stařenu rytíř a zlostí se celý třese. Stařena tedy točí klikou ještě rychleji. Záda bolí, ruce ochabují a odmítají poslušnost. Ale přitom již spřádá za všechna ta ponížení plán pomsty.

      Konečně je most vytažený a rytíř na něj nedočkavě vyjíždí. „Jen počkej! To ti přijde draho!“, zuří. Chce děvčeti nadjet. Co ho potom čeká, raději nedomýšlet. Jenže ani stařena nelení. Rychle se belhá do hradní kuchyně, bere do ruky veliký a ostrý nůž a už zase pospíchá zpátky. Právě včas. Rytíř jede s koněm právě uprostřed mostu. Musí opatrně, protože se při rychlejším pohybu nebezpečně houpe. Stařena přiskakuje – šmik! a ještě jednou šmik! Ostrý nůž se zařezává do nosného lana mostu. Najednou pod rytířem most povoluje a už se řítí do propasti. Marně se pokouší zachytit alespoň potemnělé oblohy a tmavých mraků. Jeho osud je zpečetěný. Řinkot pancířů a dunění padajícího brnění prý tenkrát slyšeli až ve Mšeně.

Zatím dívka proběhla údolím, zdolala hluboký les a strž a vrátila se pokojně domů. Od té doby byl zase na chvíli v kraji klid.