O Modroočce

Na počátku mé tábornické dráhy mi jedny prázdniny vypadl oddílový vedoucí. Takže jsem vedle vedení tábora měl na krku i oddíl nejstarších chlapců. Asi tři dny trvalo, než se mi podařilo zjednat si  pořádek a autoritu. Ale pak byli kluci skvělí a já na ně dodnes moc rád a s dojetím vzpomínám.

V polovině tábora jsme vyrazili společně na dvoudenní výlet. Sedíme na zemi u prašné cesty, cpeme se svačinou a přitom obdivujeme nádhernou blankytně modrou Čekanku, kvetoucí v příkopu. Kluci byli tehdy její krásou celí rozněžnělí.

„Strejdo, jak se ta kytička jmenuje?“

„Čekanka.“

„Čekanka? A proč se jí tak říká? Na koho čeká?“, zaznělo.

 O den později jsem si v noci na hlídce na onu otázku vzpomněl. „Na koho čeká? A kdo čeká?“ Beru do ruky kytaru a začínám hrát. Do rána se mi podařilo složit baladu o Modroočce. Později jsem jí pak převedl ze zpívané formy do formy psané. Nyní vám tedy nabízím další vypravování. Příběh o dívce, která dodnes čeká na svého milého.

 

  Mezi Dubou a Mělníkem se v záplavě lesů vypíná k obloze podlouhlá hora, které se říká Vrátenská. Před dávnými časy prý na ní stávalo opevněné hradiště, střežící okolní krajinu i starobylou obchodní stezku před nepřáteli. Hora uzavírá přístup do kraje jako závora, nebo vrata. Proto možná ten podivný název Vrátenská. Na východním svahu oné hory leží od nepaměti malá půvabná vesnička Nosálov. Kdo ví, proč se jí tak říká? Můžeme se jen domýšlet. Bydleli tu lidé s velkými nosy? A nebo z okolí vesnice odtáhl nepřítel s nepořízenou? To je – s dlouhým nosem? Kde po tolika staletích na to najít odpověď?

Je tomu již dávno, hodně dávno. Mnoho a mnoho set let uplynulo od chvíle, kdy v hlubokém lese, plném temných roklin mezi vrchem Drnclíkem a Uhelným našel tamní uhlíř dívku. Objevil jí po jedné z divokých bouří, jaké v tomto kraji často bývají, polomrtvou vysílením, plnou šrámů a modřin v rozedraných a mokrých šatech v jámě na vlky.

 Když jí donesl do Nosálova a soucitné sousedky dívku ošetřily a omyly, otevřela oči. Ale jaké oči! Zpod kadeří barvy zralého obilí se na okolo stojící podívaly dvě blankytně modré studánky. Kdo se do nich zahleděl, cítil, že je ztracený. A že by tomuhle stvoření nemohl nikdy ani slovem ublížit. Dívka bloudila po všech přítomných pohledem, na každého se usmála.

 Děvče se rychle zotavilo a brzy si na nové prostředí zvyklo. Bylo milé, pracovité, ochotné kdykoliv a komukoliv pomoci, bylo-li třeba. Stále se na svět usmívalo a při každé příležitosti tančilo. Obzvlášť za slunečních dnů ožívalo a nastavovalo radostně sluníčku tvář. Jenom odkud dívka je a jak se jmenuje, se Nosálovští nikdy nedozvěděli. Byla totiž němá.

 

Vesničané svou Modroočku, neboť tak dívku podle jejích blankytně modrých očí pojmenovali, milovali. A měli proč. Modroočka znala kde jakou bylinku a léčivku. Znala jejich léčivou moc a všem, kdo pomoc potřebovali, ji ráda a ochotně poskytla. Tu zahnala horkost z těla, tu krutou bolest břicha. Nepočítaně strýčkovi uhlíři ošetřila popraskané a popálené ruce, nejednou neposedným klukům ošetřila ukopnutý palec u nohy, nebo naražené koleno. Co maminek vděčilo Modroočce za život svého děťátka, když se nemoc pokoušela je o ně připravit! Tak našla Modroočka u Nosálovských svůj nový domov.

            Skončilo léto, přišel podzim, uběhla tuhá zima. Příroda opět vítá jaro. Louky a pastviny se zazelenaly a obsypaly zlatem pampelišek. Divoká ptáčnice se přioděla na pokraji lesa do bílého svatebního závoje, utkaného z voňavých kvítků. Vzduch je cítit vlahým jarem a v trávě poblíž vozové cesty přes noc rozkvetlo tisíce květin a květinek.

V těch nádherných dnech se ve vsi objevil mladý a statný lovec. Ustrojený byl do oděvu z kůží ulovené zvěře, na svalnatých pažích se mu blýskaly lesklé náramky, okolo krku měl na dvakrát obtočený náhrdelník, plný kančích zubů a vlčích tesáků, prokládaný medvědími drápy. Na zádech se mu pohupoval zdobený toulec se šípy a lukem. Ve svalnaté pravici držel krátké, těžké kopí. Jenom levá ruka, plná zaschlé krve, mu visela bezvládně podél těla dolů. Lovec přišel do vesnice znavený a v horečce. Ve statečném zápase s černou zvěří byl zraněn a nyní hledal u dobrých lidí pomoc.

 Modroočka donesla rychle pruhy čisté látky, džbán s pramenitou vodou a lovce ošetřila. Zatím co lovec upadl do horečnatého spánku, připravila z bylinek léčivý odvar a ránu znovu pečlivě obmyla a vyčistila.

 Mnoho dní Vladomil, tak se lovec jmenoval, pobyl v Nosálově a za obětavé péče Modroočky se jen pozvolna uzdravoval. Pak ale přišel okamžik, kdy našla Modroočka Vladomila připraveného na cestu.

„Děkuji ti, má milá, že ses o mě tolik starala,“ řekl. „Nezlob se, ale musím se vrátit. Patřím do královské družiny lovců, víš? Nedaleko odtud leží městečko Černá ves. Tam naše paní přebývá. A tam je moje místo.“

            Modroočka, jindy tak usměvavá a veselá, tu stojí a smutně se dívá lovci do očí. Najednou v blankytně modrých studánkách stoupla hladina a rozlila se drobnými potůčky po dívčiných tvářích. Jak moc by tomuhle hezkému a milému mládenci chtěla říci, aby nechodil a zůstal. Jak moc by mu chtěla povědět, co hodin u něho proseděla, když se zmítal v horečce na lůžku. Jaký strach měla o jeho život, když se v prvních dnech rána zle zanítila a jeho život visel na vlásku. Jak mu to má ale všechno povědět, když nemůže mluvit?

Milá Modroočko, ani lovci není lhostejné, že musí odejít. I jemu se bude stýskat po tvých něžných a laskavých dlaních, milém a tichém úsměvu i plachém pohledu pomněnkově modrých očí, hladících tvář. Proto ti také jako příslib, že co nejdřív zase přijde, daroval svůj náhrdelník.

            Chodí Modroočka vesnicí a prsty bezděky počítají zuby, navlečené na kožené šňůrce. Jeden, dva, tři, čtyři, pátek, sobota, neděle. To je ten veliký kančí zub. To je den, kdy slíbil, že zase přijde. Přišel. Sice jenom na chvíli, ale přišel. Uběhl týden a je tu opět. „Jeden, dva dny, tři... nezapomněl můj milý. Vidím ho přicházet.“

Oblíbil si královský lovčí lesy okolo Vrátenské hory. Vracívá se nyní na Černou ves  někdy až po několika dnech. Nikdo z jeho druhů netuší, jaká laňka lovce očarovala. Nikdo neví, že statečný a tvrdým životem zocelený druh ztratil srdce pod horou zvláštního tvaru a marně, marně ho hledá nalézt zpět.

            Stojí Modroočka pod jablůňkou pláňkou, tváře červené jako ta jablíčka ve větvích. Ještě cítí dech a sladký polibek na roztoužených rtech, který dostala od milého. Ještě se nepřestalo vlnit zlaté kapradí pod skalou, kudy milý odešel.

 Blankytně modré studánky opět přetékají, jako onehdy při prvním loučení. Ale dnes, dnes tomu je zcela z jiného důvodu. Za dva dny přijde milý zas. Naposledy. Přijde si pro Modroočku, aby jí uvedl do svého domu, aby se stala jeho ženou. Tak to je. Aby byli stále spolu a nemuseli se už nikdy loučit. A jako potvrzení příštího štěstí se na Modrooččině ruce třpytí zlatý prstýnek.

„Modroočko, vzpomínej na mne a čekej. Vrátím se pro tebe a nikdy tě již neopustím. Čekej, lásko moje.“, řekl. A Modroočka čeká a počítá dny.

 První den je za námi. „Copak asi můj milý dělá?“, vzpomíná.

„Odpočívám, moje milá, odpočívám. Zlatým kapradím srpek měsíce probleskuje a mé vychladlé junácké tělo hladí...“, nese tichou Vladomilovu odpověď strání vítr.  „Dnes můj milý přijde a vezme si mne k sobě. Navždy. Dělí nás už jen hodiny.“ Šeptá si dívka němými rty následující den a po tváři ji přelétne úsměv.

„Dělí nás věčnost, moje milá.“, nese novou odpověď vítr. Sluníčko zapadlo za černý les a Modroočka dosud čeká pod jablůňkou pláňkou s červenými jablíčky ve větvích.

            Je ráno den první, pak druhý, třetí. Blankytně modré studánky dávno ztratily jasnou barvu, přestaly téci i potůčky. Studánky žalem vyschly. Marně se snaží soused dobračisko utěšit bolest srdce. Marně se snaží strýček uhlíř rozveselit smutnou tvář. Ani teta Mariánka s malou Mařenkou nejsou úspěšnější.

 Kolikáté že je to ráno, co jste už měli být, Modroočko, spolu?

Haló, Modroočko! Kde jsi? Kam ses poděla? Strýček uhlíř ti nese něco teplého k jídlu. A také vlněný pléd. Rána jsou už chladná, mohla bys onemocnět. Tak Modroočko, kde jsi?

            Marně soused dobračisko volá a hledá. Marně volali a hledali všichni Nosálovští. Od onoho dne se po ní slehla země a nikdo o Modroočce víc už nevěděl. Jenom tetka štěbetalka sojka něco ví. Třeba o měkkém loži lovce, kam složil svou hlavu k věčnému spánku po těžkém boji s medvědem, kterého náhle potkal, když se vracel od milé. Než zavřel oči naposledy, jeho myšlenky patřily dívce: „Modroočko moje milá...“ Tetka sojka možná něco ví i o modrooké dívce. Ale kdo z nás je jako Jiřík z pohádky, aby rozuměl řeči ptáků a zvířat?

            Uběhla opět zima, přešly krásné jarní dny a nastalo žhavé léto. Světe div se! Copak nám to roste u cesty za Nosálovem? Copak je to za něžnou, krásnou květinku? Koho nám to jen její blankytně modré květy připomínají? No ano! To jsou přece oči naší milé Modroočky, co tak věrně čekala na svého milého!

A květinka Čekanka, neboť tak jí lidé podle věrné Modrooččiny lásky nazvali, rostla. Druhým rokem jí už lidé našli kvést v okolí Černé vsi, další rok se s ní chtěla potěšit sama královna v městě Mělníce. Ale běda! Květinku ne a ne utrhnout. A když už se to podařilo, Čekanka rychle vybledla a zvadla. Královna jí nestačila ani donést do svého pokoje a dát do vázy.

            A tak se Čekanka stala květinou prašných cest. Dodnes čeká při okraji cesty na svého milého, až se vrátí a vezme si jí k sobě. Pokud jí někdo utrhne, zvadne. A ztratí svou blankytně modrou barvu zrovna tak, jako ztratila veselost i život dívka jménem Modroočka ve stesku po svém milém.