Petrovští

Následující pověsti jsou místní z Kokořínského Dolu. První o loupežnících Petrovských je jen volně převyprávěná. Druhou o zlém rytíři z hradu Staráky jsem kdysi zaslechl v rozhlase. Ale jen její část. Proto asi nebude odpovídat zcela originální předloze. Černý rytíř ale mnohokrát posloužil na táboře jako motivace pro celotáborovou hru. Různě jsem pověst kombinoval s pověstmi jinými, nebo do ní vkládal ještě jiné příběhy.

O jednom táboru sedíme s dětmi po setmění pod hradem Kokořínem u tunelu na odpočívadle. Jeden z vedoucích čte následující příběh. Když se dostal k nejdramatičtější části, kdy rytíř honí děvče po hradbách a s mečem v ruce jí ohrožuje na životě, ozvalo se ze silnice pod námi:

Klap, klap, klapklap, klap...

Zvuky se zesilovaly s dramatičností příběhu, až posléze hlas vedoucího zcela přehlušily. Koňská kopyta zní v nočním tunelu děsivě. Tenkrát přijel na chromé kobyle jeden obětavý místní dřevař, námi přioděný do rytířského hábitu a hodil nám pod nohy velikou a krásnou vlajku s erby oddílů. Jindy stál rytíř za úplňku na mostu do hradu a prosil děti, aby jeho a mladšího bratra vysvobodily od kletby.

A do třetice. Ve spolupráci s lidmi z nedalekého hřebčince nás v táboře přepadla horda divokých jezdců na koni, vedená loupeživým Černým rytířem.

 Pověst

Tenkrát krajina v okolí hradu Kokořína dostala nové nadělení. Kdesi v hlubokých lesích a těsných stržích se usadila banda zbojníků, vedená arcilotrem, zvaným Petrovský.

Petrovští bezohledně drancovali a plenili samoty, přepadali sedláky i kupce a zcela před nimi nebyli jisti ani v malých vískách okolo Kokořínského Dolu. Dokonce ani městečko Mšeno si nemohlo být zcela jisto. To třeba do Mšena v podvečer přijela skupina kupců, nebo šlechticů a ubytovala se v hostinci poblíž městské brány. Když pak strážní bránu uzavřeli a v noci ponocný odtroubil půlnoc, povedení hosté se v tichosti vytratili z hostince, osedlali koně, kterým před tím obalili nohy slámou, aby podkovy nedělaly na dlažbě hluk a v příhodný okamžik vyrazili na lup.

Část loupežníků drancovala domy bohatých měšťanů a druhá zatím na opačném konci městečka založila oheň, aby odvedla pozornost stráží. Pak se lapkové v tichosti vrátili, společnými silami udeřili na oslabenou hlídku v bráně a unikli z města ven.

Marně po nich vojsko páslo, marně jezdila co chvíli do Mšena vyšetřovací komise až z Mělníka. Petrovští, jako by se do země propadli. Žádný o nich nic nevěděl.

Poblíž Harasova stával mlýn. Byl postavený na samotě pod skalami. Hospodařil tu mlynář Kubát s čeledí a svou jedinou dcerou Liduškou. Mlynáři se dařilo, živnost vzkvétala a truhlice v komoře se utěšeně plnila zlatými a stříbrnými mincemi. To samozřejmě věděli i Petrovští. Představa lehce nabytých dukátů jim nedávala spát. Dávno by si pro zlaťáky už došli a mlynáře obrali, kdyby jim v tom nebránila jeho statečnost. Mlynář byl vysloužilý voják a uměl se až nepříjemně dobře ohánět šavlí i tesákem. Navíc měl čeleď neméně statečnou a k boji hotovou, jako byl on sám. Společnými silami se pokaždé ubránili a Petrovské odrazili. Naposledy museli loupežníci ze mlýna dokonce odtáhnout o jednoho kumpána chudší. To Petrovského popudilo a mlynáři slíbil strašlivou pomstu.

            Jednoho dne se loupežníci přiblížili nenápadně ke mlýnu a v nestřeženém okamžiku mlynářovu dceru zajali.

„Pomoc, pomoc!“, volala Liduška. Bránila se jako lvice, kousala, škrábala, i s velikou dýkou si věděla rady, ale nic jí to nebylo platné. Než se mlýnská chasa seběhla na pomoc, Petrovští bleskově nasedli na koně, ukryté v houštině a zmizeli. Ačkoliv mlynář s čeledí okamžitě únosce začal pronásledovat, nepodařilo se mu je najít. Nikoho ani ve snu nenapadlo prohledat nedalekou zříceninu hradu. Nadarmo se neříká, že pod svícnem bývá největší tma. Každý z pronásledovatelů hledal v soutěskách a hlubokých lesích, jenom ne v nedalekém hradu.

Tady si měla Liduška počkat na svůj hrozný osud. Petrovští se tehdy dohodli, že nejprve mlynáře pěkně oškubají na výkupném a pak mu dceru teprve vrátí. Zohavenou a mrtvou. Jenom že ani mlynář nebyl padlý na hlavu a uměl si spočítat, jak se věci mají. Proto vyplácení výkupného zdržoval, jak to jen šlo. A zatím co Liduška trnula hrůzou, kdy přijde její poslední hodinka, jezdil mlynář horečně s posilou v tichosti Kokořínským Dolem a Lidušku hledal.

 Když už tahle hra na schovávanou trvala nějakou dobu, rozhodl náčelník:

„Nadarmo tě živit nebudeme. Budeš se nám starat alespoň o jídlo. A nemysli si, že utečeš! Tuhle Krvavej Lojzek si tě vezme na dohled.“ Lojzek se na Lidušku zašklebil, vytáhl veliký nůž a ukázal jí, jak podřezává její krček.  „Hahaha!“ Rozesmáli se loupežníci. „To byl dobrej fór, Lojzsku!“

            Od té chvíle se Liduška musela starat o spokojenost loupežnických žaludků. Protože byla ale děvče důvtipné a statečné, hned druhý den pod záminkou, že trhá léčivé byliny pro zraněné loupežníky, natrhala v tajnosti i pár kvítků, co člověku přivodí slabost a mdloby. Večer pak připravila loupežníkům dobrou večeři a kvítky jim nenápadně namočila do džbánů s vínem. Těm chutnalo, Lidušku za dobré jídlo chválili a každé sousto důkladně zalévali dobrým vínem.

Po setmění, díky opilosti i moci kvítků Petrovští jeden po druhém usnuli. Liduška v rychlosti posbírala všechny šavle a nože, naházela je do hradní studny a pak v tichosti z hradu utekla. Než tak učinila, vzala si z hradní kuchyně plátěný pytlík s hrachem. Prořízla do něj dírku a celou cestu lesem za sebou trousila hrachová zrnka.

            Ještě tu noc mlynář s chasou, posíleni pomocníky z okolí se vydali po hráškové cestě vzhůru na hrad. Zrnka se v měsíčním světle třpytila jako perličky a tak trestná výprava dorazila na místo rychle a bez problémů. Než se stačili loupežníci vzpamatovat z překvapení, leželi na zemi do jednoho pevně svázaní provazy. Mnozí z nich se z opojného spánku probudili až ve vězení.

Tenkrát se soudilo rychle, bez zbytečných průtahů. O několik dní později měl kat na vršku Šibeníku poblíž Mšena práce až nad hlavu. Poslat tolik lotrů tam, kam už dávno patřili a kam si během života svými skutky předpláceli vstupenku, dalo jistě hodně práce.